Jak už jsem na začátku řekl,

výcvik klade obrovské nároky na člověka jako jedince a neustále přináší tvrdé šoky, které je adept nucen vstřebávat. Oproti běžně rozšířeným názorům není však naprostou prioritou super fyzická kondice. Nabušení svalovci, jak je můžeme vidět v akčních filmech, nejsou cílem výcviku, ale spíše jen jeho vedlejším produktem. V éře moderních palných zbraní, kdy je na bojišti každý voják vyzbrojen výkonnou automatickou zbraní s dostřelem několik kilometrů, se přece jen fyzické rozdíly poněkud stírají. Samozřejmě, že čím lepší má voják kondici, tím kvalitnější a déle trvající výkony může podávat. S velkou mírou nadsázky se však dá říci, že nadprůměrná kondice slouží vojákovi speciálních sil pouze k přesunu svého nejcennějšího vybavení na místo akce. To nejcennější vybavení je vojákův mozek. Právě na něj je zaměřena největší část výcviku. Obrovské množství informací, které je nucen voják specnazu vstřebat a následně umět prakticky uplatnit je nesrovnatelně vyšší, než jakákoliv míra fyzických útrap a vojenského drilu. Myslím, že právě já jsem toho klasickým příkladem. Při své výšce 182 cm vážím pouze 75 Kg a stěží zvládnu udělat více jak čtyřicet kliků na jeden zátah. I přesto jsem postupně splnil kvalifikaci některých bojových odborností a získal i oprávnění působit jako instruktor v oblasti taktiky přežití.Vím, že mnoho lidí neuznává argumenty, které znám jen jaksi z doslechu. Bohužel v současné době nemohu popsat žádné své praktické bojové zkušenosti, jelikož bych si tím mohl přivodit trestní stíhání. Proto v dalších odstavcích popíšu některé čistě osobní zkušenosti s "krutostí" při výcviku, jak jsem měl možnost je prožít.