To co nás při této konkrétní zkoušce nejvíce ohrožovalo, byla dehydratace. Neustálými přesuny vlastně docházelo k dlouhodobé aerobní činnosti, provázené silným pocením. Museli jsme tedy dodržovat přísný pitný režim. Prostě se snažit o stálou hladinu vody v organismu. V praxi to znamenalo neustálé pití vody z polních lahví, které jsme si vyměňovali na častých stanovištích. Pití bylo o to těžší, že po několika prvních hodinách vyčerpávající činnosti se zcela vytratil pocit žízně a tak jsme se museli k pití přímo nutit. Bylo to také způsobeno silným pocitem vnitřního nepohodlí po zaplnění žaludku vodou, což po určitých náročných činnostech vedlo některé slabší jedince (včetně mě) až ke zvracení. Sice jsem při neustálém poklusu instruktory už moc nevnímal, ale snažili se nám z vedle jedoucího UAZu (ruský džíp) dělat megafonem osvětu a tak mi přece jen něco v paměti uvízlo. Pokud prý ve skutečné delší akci, ať je sebenebezpečnější, zapomeneme doplňovat tekutiny a minerály, dojde k dehydrataci, zhoustne nám krev a podstatně klesne naše výkonnost. Další stupeň dehydratace již může znamenat mdloby nebo dokonce infarkt, což si elitní voják v boji rozhodně nemůže dovolit. Proto jsme často pili, pili, polykali tabletky soli a znovu pili.