Pak začaly hodiny

pomalu ubíhat a spolu s absolvovanými překážkami narůstala i únava. Rozhostil se ve mě ten známý pocit letargie a otupění při dlouhotrvajícím výkonu. Vše se smrsklo jen na základní myšlenky: makat, pít, makat, pít a občas chcát. Nikdy bych nevěřil, kolik může dát přemáhání na povel se vyčůrat a jakou zvířecí radost ve mě dokážou vzbudit ty dvě deci čuránků, které ze sebe dokážu vypudit ve chvíli, kdy se čtyři instruktoři čumí na můj (v tu chvíli již miniaturní) penis a čekají co z něj vyjde. Málem jsem ani neregistroval fakt, že instruktoři občas do várnice mohutně uplivli. Někdo jen sliny, jiný i hleny, "vytažené" až někde z paty.