Jako ve snu jsem zahlédl vytahovanou várnici a papírovou krabici se sklenicemi. Taky jsem si jednu vzal a instruktor mi nalil dávku chcánků velkou naběračkou. Sklenice byla vrchovatá a trochu se mi vylilo i na ruku. Díval jsem se na sklenici proti zapadajícímu slunci. Ve žlutavě oranžové tekutině plavaly kousíčky sražené krve, ale nebylo jich zas tak moc. Dále tam bylo cosi, co připomínalo malilinkaté kousíčky tvarohu. Uprostřed sklenice se volně vznášel kus velkého plivance. Nevím proč, ale připomněl mi syrový vaječný bílek.
Necítil jsem vůbec nic, žádná radost z dokončené disciplíny, žádný odpor z dávky moči v mé ruce. Prostě nic. Zadržel jsem dech a začal pít. Kupodivu to nechutnalo zas tak špatně. Něco jako studená a odporně přesolená polévka. S každým polknutím se do mě dostávala zvláštní myšlenka. Zjistil jsem, že pokud opravdu chci, dokážu všechno co budu chtít. Nic pro mě není a nebude problém. Veškeré mantinely, které bych kdy nemohl překonat si postavím jenom já sám. Pokud si je nikdy nepostavím, dokážu prostě cokoliv. Toto poznání přišlo tak nějak samo a rozhodně jsem z něj nebyl nikterak rozradostněný. Prostě jsem si to uvědomil, chladně zkalkuloval. Dopil jsem zbytek moči a šel vrátit prázdnou sklenici. V tu chvíli jsem si připadal neporazitelný. Celý uplynulý den bych označil jako zlomový, v němž jsem se hodně naučil.