Při jedné z dalších výcvikových akcí

jsme byly rozděleni na tříčlenné skupinky, které měly plnit samostatné úkoly, avšak v rámci jednoho velkého cíle. Úspěšné zvládnutí úkolu bylo vždy nutné pro započetí plnění úkolu skupiny následující.
Moje skupina byla vylosována k zahájení celé akce. Všechny skupiny převezli náklaďáky na malou louku uprostřed lesa, odkud se mělo začínat. Tam stála strakatá kráva, přivázaná dlouhým lanem k jednomu z krajních stromů. Instruktor nechal nastoupit nás tři a sdělil nám úkol. Kráva má někde ve vnitřních orgánech ukrytou malou plastovou ampuli s papírkem, na němž jsou napsány koordináty pro následující skupinu. Aby mohla skupina, nastupující po nás na určené místo vyrazit, musíme my jakýmkoliv způsobem z krávy tu ampuli vyjmout a koordináty jim sdělit. Na to máme limit třicet minut. V první chvíli jsme nechápali, co se po nás chce. Proto jsme pokládali upřesňující otázky. "Můžeme tu krávu zabít?" Hlavní instruktor se na nás chvíli díval a pak bezbarvě prohlásil."Se ztrátami se počítá." Bylo to jasné. V tu chvíli mě taková představa ani moc nevzrušovala. Šlo prostě o splnění úkolu podle zadání. V tu dobu jsme za sebou měli již značnou část výcviku, který obsahoval i velmi tvrdé prvky podobného ražení. Už jsem zabil, oškubal a snědl holýma rukama syrového holuba a neudělal jsem to z frajeřiny, ale z hladu. "Tak o co jde?"