Nakonec musel zasáhnout instruktor

který zařval: "Tak co je! Běží vám čas!!" Museli jsme rychle něco podniknout. Okolo postávalo šedesát lidí, ze skupin, kteří měli plnit úkoly po nás. V jejich tvářích jsem viděl, že nám zadaný úkol vůbec nezávidí. Nakonec dostal kolega nápad. Zařval:"Musíme jí nejdřív zlámat nohy. Pojď!", a táhl mě k okraji lesa, kde byl složený metr dřeva. Vzali jsme tři pořádné palice, ne nepodobné bejzbolovým pálkám. Všichni tři jsme obstoupili jančící krávu a pomalu utahovali smyčku. Každý si dával pozor na její prudké výpady, ale zároveň jsme se snažili dostat co nejblíže. Pak se kolegovi podařil zezadu zásah. Mohutným švihem přerazil krávě zadní nohu, až jsem na několik metrů slyšel zvuk praskající kosti. Kráva klesla zadkem na zem a spíše překvapeně otočila hlavu dozadu. V ten okamžik jsem přiskočil já a zasáhl přední nohu, která se také zlomila. Kráva padla a pak už to šlo ráz na ráz. Naplnila mě radost, že se situace přece jen obrací v náš prospěch. Bohužel zvířata mají tu neuvěřitelnou vlastnost bojovat o svůj život až dokonce. Proto se i se zlomenýma nohama snažila vstát a všemožně nám ztěžovat přiblížení. Jenže to nebylo nic platné a dařilo se nám zasazovat stále přesnější údery a kosti praskaly dál. Po necelé minutě před námi ležel rezignovaný tvor, jehož končetiny byly "na hadry". Mnohočetné zlomeniny už neumožňovaly žádný významnější pohyb.