Buffy The Vampire Slayer

More Arenas for Arena Mode
Go to the EXTRAS menu and press Y, Y, White, Black, Black, Y, Y, Y, Y, Y, White, Black.
Infinite Slayer Power
While in the extras menu press yyy, bbb, ywb, bwy. This code works for single player as well as arena mode.
Infinite Health
While in the extras menu press ywb, bwy, bbb, yyy. This code works for single player as well as arena mode.
Dark Buffy
While in the extras menu press bwy, ybb,wbb, wbb,wbb,bww. This code works for arena mode.

BOXER

I’m just a poor boy,
though my story’s seldom told
I have squandered my resistance
for a pocketful of mumbles
Such are promises
All lies and jest
Still the man hears what he wants to hear
and disregards the rest…

When I left my home and my family
I was no more than a boy
In the company of strangers
In the quiet of the railway station
Running scared
Laying low
Seeking out the poorer quarters
where the reagged people go
Looking for the places only they would know
Lie – la – lie…
Asking only workman’s wages
I come looking for a job But I get no offers




Just a come on from the whores on 7-th avenue
I do declare
There were times when I was so lonesome
I took some comfort there
Lie – la – lie…
Then I’m laying out my winter clothes
and wishing I was gone
going home
where the New York City winters
aren’t bleeding me Leading me
Going home
In the clearing stands a boxer
And the fighter by his trade
And he carries the remainders
of ev’ry glove that laid him down
or cut him till he cried out
In his anger in his shame
I am leaving, I am leaving
But the fighter still remains…
Lie – la – lie

Nedávno jsem dostal dotaz, kam až bych byl schopen v podobném případě zajít. A odpověď? Kam až bude potřeba. Jako určité vysvětlení musím připustit, že se při svém jednání řídím zejména svým svědomím, což nemusí vždy bezprostředně tupě kopírovat české zákony.

právě mezi sběrateli, kteří si láskou ke zbraním kompenzovali vlastní pocit méněcennosti.
Je pravda, že násilí považuji za jednu z krajních, ale legitimních metod jednání s lidmi. Ať se to komukoli líbí nebo ne, tento svět tak v mnoha případech stále funguje. Jednou bude třeba všechno jinak a lidé se bez násilí obejdou. Myslím, že osobně se toho ještě nedožiji.
Pokládám se za velmi férového člověka, který plní dohody a dané sliby. Férovost a přímé jednání požaduji i od ostatních. Když mě někdo nemá rád a řekne mi to přímo, dokážu to ocenit. Peníze na živobytí si vydělávám poctivě, jako podnikatel a nikdy bych se nesnížil k využití násilí, jako prostředku získání peněz nebo hmotných výhod. Odporovalo by to všemu, co mě naučili. Ale platí to i naopak. Právě v podnikání jsem občas nucen tvrdě vyžadovat plnění dohod protistrany, ke kterým se sama zavázala. V tomto směru se spoléhám raději na sebe a své přátele, než na spornou vynutitelnost práva s pomocí českých zákonů. Jsem kdykoliv připraven použít násilí proti každému, kdo ohrozí mě, nebo zájmy které chráním.

Můj vztah ke zbraním je neutrální. Určitě mi nevadí a ani nejsou moje modla. Vidím v nich pouze technický nástroj, s jehož pomocí lze efektivně vyřešit některé, jinak bezvýchodné a přesně specifikované situace. Nedělá mi problém si uvědomit, že použití zbraně je možností skutečně krajní, konečnou a taky podle toho jednat. Letící kulku už zpátky nevrátíš. Nemám rád "kolery", vyžívající se v nekonečných hovorech a porovnávání jednotlivých typů zbraní. Připadá mi to morbidní. Takto dokážu diskutovat o hezkých děvčatech, ale ne o samopalech. Zbraň může být podle mě funkční, přesná, spolehlivá, ale ne krásná. Krása je věc, kterou přece jen spojuji s jinými oblastmi lidského života. Na pozoru se mám i před všemožnými sběrateli zbraní. Každé sběratelství je svým způsobem úchylka a tady to platí dvojnásob. Mnoho střílejících šílenců se rekrutovalo

Prosím čtenáře, ať si udělá sám nezaujatý názor na věci, které jsem právě popsal. Jsem realista a tak vím, že různí lidé mohou dojít ke zcela jiným závěrům. Snad je ale dobře, že mohou všichni vycházet z reálných faktů a ne bludů z senzacechtivých článků.
Ještě bych měl odpovědět na další častou otázku, jaký teď vlastně jsem a zda mě výcvik nějak změnil. Rozhodně ano. Vyhnu se zde vzletným frázím, tolik známých z mnoha náborových letáků armád celého světa. Odvaha, hrdinství........ no, nevím.

Zcela stejný je i přístup k násilí. Můžete jednat velmi brutálně a sledovat tím určitý účel. Někdy se musíte rozhodnout zda použijete metody mučení při výslechu člověka, jehož informace mohou odvrátit nebezpečí od stovek nevinných lidských životů. Ale proč být krutý v případech, kdy násilí nic neřeší a utrpení nepřináší žádný kladný efekt? Z tohoto pohledu jednal Dago impulzivně, ale zcela správně. I ukrácení zbytečného utrpení nevinného zvířete je zcela v souladu s filozofií ruských speciálních sil."
Taková řeč mě zahřála u srdce a navíc jsem užasl při poznání, že jsem byl ohodnocen nejvyšším počtem bodů za osobní přístup k plnění úkolu. "A pak ať mi někdo vykládá, že u Specnaz vychovávají pouze brutální a bezohledné zabijáky."

"Jedna z očekávaných vlastností bojovníka je nekompromisní tvrdost k sobě i k ostatním. Tato tvrdost často hraničí z brutalitou, ale tato hranice se nesmí nikdy překročit. Bojová činnost často vyžaduje rozdávat bolest a smrt v řadách nepřátel. To má smysl jen v případě, že se tím sleduje vyšší cíl nebo brání vyšší zájem. Stejný čin může mít naprosto odlišný dopad na okolní svět, pokud se posuzuje v celkovém kontextu. Smrt člověka je vždy neštěstí. Se speciálním výcvikem jste schopni protivníka poslat na onen svět během jedné sekundy. Následek je vždy stejný - smrt. Je však propastný rozdíl zda zabijete nožem násilníka, chystajícího se ukopat těhotnou ženu, kterou právě znásilnil, nebo zda ubodáte bezbranného důchodce pro získání jeho peněženky. I když následek je vždy stejný, právě příčina vašeho jednání rozhoduje o tom zda jste hrdina nebo sprostý vrah. A vojáci Specnazu jsou hrdinové!

Jestli jsem byl doposud v depresi, tak můj nový stav se ani nedal popsat. Podíval jsem se na nedalekou hromadu čehosi, co před pár minutami byl ještě živý tvor radující se, svým způsobem, ze života.
Na první pohled zde došlo k drastickému a zcela zbytečnému usmrcení zvířete při výcviku. Celá věc má i poněkud jinou stránku. Vše bylo natáčeno videokamerou a podobné ponaučení, jakého se dostalo nám, budou moci vstřebávat snad ještě celé generace kluků, kteří sem přijdou po nás. I oni budou moci poznat zkušenost, plynoucí z této situace, ovšem již bez usmrcení dalšího zvířete. I nám často takto promítali spousty zajímavých video sekvencí, s poučným kontextem.
Celá věc měla ještě druhý den dohru, pro mě velmi významnou. Cvičení končilo odpoledne a večer bylo závěrečné vyhodnocení, na kterém se rozebírala úspěšnost činnosti jednotlivých adeptů. Na přetřes přišel i můj "případ". Velitel o něm hovořil poměrně dlouho. Pro mě šokující bylo zjištění, že můj postup chválí a naprosto oceňuje.

Seděl jsem pod blízkým stromem a seškraboval si klacíkem z maskáčů alespoň tu nejhrubší vrstvu lejna, které pomalu zasychalo. Umýt se nebylo kde. Byl jsem v depresi a přemýšlel, jaké bude mít mé chování vliv na bodové ohodnocení mě osobně a ostatních dvou kluků ze skupiny. Za chvíli přišel jeden s instruktorů a oznámil. "Disciplínu jste splnili. Zvedl jsem k němu oči, "všichni?"
Ano, všichni! Ale zároveň dostáváte všichni jeden trestný bod do celkového hodnocení"
"A za co?"
"Kde byla ampule víte. Stačilo jen nejdříve krávě zezadu prozkoumat přístupné tělní otvory, byla na to zvyklá. Ten masakr byl v podstatě zbytečný. Ubral vám hodně času a úkol jste splnili jen tak tak. Bylo to spíše štěstí, se kterým se u Specnaz nepočítá! Před každým úkolem vždy alespoň trochu přemýšlejte a nejdříve vyzkoušejte nejjednodušší a přímá řešení. Ty většinou fungují!"

Stál jsem nad teď už mrtvou krávou

a pozoroval její neuvěřitelně dlouhý jazyk visící z krvavé tlamy. Bylo mi mizerně. Uvědomil jsem si, že mi tečou slzy. Rychle jsem je utřel do rukávu maskovací kombinézy a doufal, že je ostatní považovali jen za krůpěje potu, kterého jsem měl v obličeji plno. Přemýšlel jsem, zda mě více zasáhlo bezprostřední utrpení živého tvora, nebo pocit, že jsem před ostatními projevil slabost.
Pak se ozval silný hlas jednoho z instruktorů. "Dáágó, pajdí ty za mnój." (Dago je moje bojová přezdívka) Odklusal jsem ke skupince instruktorů a postavil se do pozoru. V mém obličeji již nebyla ani stopa po nějakých emocích. Už jsem se dokázal ovládnout. Následovala jediná otázka."Proč jsi to udělal?" Došlo mi, že jsem to asi posral a budu mít snížené hodnocení úkolu. Přesto bych znovu nejednal jinak! To jsem věděl jistě. "Utrpení toho zvířete se mi zdálo zbytečné", byla má odpověď. "Nemyslíš, žes ohrozil splnění bojového úkolu vaší skupiny?" podíval jsem se na hodinky. "Ne, máme ještě deset minut", pronesl jsem možná trochu zpupně. "Charašó, vrať se a dodělej to." Odběhl jsem zpátky ke krávě, kterou mí dva kolegové již stačili vykuchat. Po trávě se rozlévala ohromná hromada vnitřností, kterou bylo třeba prohlédnout. Nikdo z nás neměl ani ponětí, jak velká má ampule být. Museli jsme řezat střeva na kousky a veškerý obsah promnout mezi prsty. Kráva je vevnitř plná čehosi, co se nejvíce podobá špenátu. Jedná se vlastně o výkaly a natrávené zbytky potravy. Ten smrad si ani neumíte představit. Za chvíli toho bylo všude plno a ampule pořád nikde. Do konce limitu zbývali už jen necelé dvě minuty, a zatímco jsem se bezcílně prohrabával hromadou výkalů, napadla kolegu spásná myšlenka. Strčil tuhnoucí krávě ruku zezadu do dělohy až po loket a na jeho tváři se objevil vítězný úsměv. Po vytažení zamával nad hlavou nazelenalým pouzdrem. Rychle ho otřel o trávu od největších nečistot a po rozšroubování nahlásil koordináty následné skupině, která okamžitě vyrazila na označené místo za splněním svého úkolu.

Do té doby jsem zažil už hodně utrpení a tak by mě podobná věc snad ani neměla citově zasáhnout. Viděl jsem kamaráda, střeleného do krku, který vzápětí vykrvácel. Při horolezeckém výcviku se jiný kamarád zřítil ze skály a způsobil si tím otevřenou frakturu stehenní kosti. Viděl jsem namodralou kost, trčící z boku jeho stehna, po němž stékala krev a tmavý morek. O "drobnějších" zraněních ani nemluvím. Skutečně jsem se pokládal v tomhle směru minimálně za chladného a kdyby mi někdo právě nastalou situaci předem popsal, asi bych se mu vysmál.
Pevně jsem sevřel nůž v rozhodnutí přeřezat krávě krční tepny. To jsem se se zlou potázal. Jakékoliv přiblížení k hlavě zapříčinilo u krávy prudké pohazování hlavou se zjevným úmyslem zasáhnout mě rohama. Divoce koulela očima, ve kterých jsem cítil šílenou výčitku. To už jsem nevnímal okolí ani pohledy instruktorů. Znovu jsem popadl do ruky silný klacek a začal jím bušit do kraví hlavy. Neustálý bolestný řev mě doháněl k šílenství. Jestli si myslíte, že kráva se dá zabít jedinou ranou silného klacku, tak se šeredně pletete. Někdo to možná dokáže, já ale ne. Třískal jsem znovu a znovu, až mě neuvěřitelně bolely ruce. První rána dokázala jen ulomit krávě roh a druhá jí vyrazila oční bulvu a oko zůstalo viset na nervu. Abych ji nakonec usmrtil, muselo přijít těch úderů minimálně dvanáct.

"Tak rychle ať to stihneme", řval kolega. Do konce limitu zbývalo necelých sedmnáct minut a my jsme s hledáním ampule ani nezačali. Bylo třeba trup krávy otevřít. Dva jsme leželi na krávě a tlačili jí tělo k zemi. Díval jsem se, jak kolega vráží do břicha útočný nůž a snaží se provézt dlouhý řez. To ale nešlo. Dodělávající kráva šíleně bučela a celým jejím tělem jí probíhaly silné křeče, které činily její svaly pevné, jako z ocele. Nůž nešel buď vůbec zapíchnout, nebo ho naopak svaly tak sevřely, že nešel zase vytáhnout. To bylo strašné. Vnímal jsem vlny bolesti probíhající zvířecím tělem. Ačkoliv jsme byli cvičeni přijímat cizí bolest bez emocí, utrpení krávy mě skutečně deprimovalo. Rychle ve mě bojovaly dva stavy. Smysl pro povinnost a splnění bojového úkolu se mísil s pocitem sounáležitosti s umírajícím tvorem. Nechtěl jsem projevit slabost před instruktory a ostatními členy jednotky, ale nakonec mě to přemohlo. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěl udělat, bylo rychle ukončit utrpení toho zvířete.

Nakonec musel zasáhnout instruktor

který zařval: "Tak co je! Běží vám čas!!" Museli jsme rychle něco podniknout. Okolo postávalo šedesát lidí, ze skupin, kteří měli plnit úkoly po nás. V jejich tvářích jsem viděl, že nám zadaný úkol vůbec nezávidí. Nakonec dostal kolega nápad. Zařval:"Musíme jí nejdřív zlámat nohy. Pojď!", a táhl mě k okraji lesa, kde byl složený metr dřeva. Vzali jsme tři pořádné palice, ne nepodobné bejzbolovým pálkám. Všichni tři jsme obstoupili jančící krávu a pomalu utahovali smyčku. Každý si dával pozor na její prudké výpady, ale zároveň jsme se snažili dostat co nejblíže. Pak se kolegovi podařil zezadu zásah. Mohutným švihem přerazil krávě zadní nohu, až jsem na několik metrů slyšel zvuk praskající kosti. Kráva klesla zadkem na zem a spíše překvapeně otočila hlavu dozadu. V ten okamžik jsem přiskočil já a zasáhl přední nohu, která se také zlomila. Kráva padla a pak už to šlo ráz na ráz. Naplnila mě radost, že se situace přece jen obrací v náš prospěch. Bohužel zvířata mají tu neuvěřitelnou vlastnost bojovat o svůj život až dokonce. Proto se i se zlomenýma nohama snažila vstát a všemožně nám ztěžovat přiblížení. Jenže to nebylo nic platné a dařilo se nám zasazovat stále přesnější údery a kosti praskaly dál. Po necelé minutě před námi ležel rezignovaný tvor, jehož končetiny byly "na hadry". Mnohočetné zlomeniny už neumožňovaly žádný významnější pohyb.