Stál jsem nad teď už mrtvou krávou

a pozoroval její neuvěřitelně dlouhý jazyk visící z krvavé tlamy. Bylo mi mizerně. Uvědomil jsem si, že mi tečou slzy. Rychle jsem je utřel do rukávu maskovací kombinézy a doufal, že je ostatní považovali jen za krůpěje potu, kterého jsem měl v obličeji plno. Přemýšlel jsem, zda mě více zasáhlo bezprostřední utrpení živého tvora, nebo pocit, že jsem před ostatními projevil slabost.
Pak se ozval silný hlas jednoho z instruktorů. "Dáágó, pajdí ty za mnój." (Dago je moje bojová přezdívka) Odklusal jsem ke skupince instruktorů a postavil se do pozoru. V mém obličeji již nebyla ani stopa po nějakých emocích. Už jsem se dokázal ovládnout. Následovala jediná otázka."Proč jsi to udělal?" Došlo mi, že jsem to asi posral a budu mít snížené hodnocení úkolu. Přesto bych znovu nejednal jinak! To jsem věděl jistě. "Utrpení toho zvířete se mi zdálo zbytečné", byla má odpověď. "Nemyslíš, žes ohrozil splnění bojového úkolu vaší skupiny?" podíval jsem se na hodinky. "Ne, máme ještě deset minut", pronesl jsem možná trochu zpupně. "Charašó, vrať se a dodělej to." Odběhl jsem zpátky ke krávě, kterou mí dva kolegové již stačili vykuchat. Po trávě se rozlévala ohromná hromada vnitřností, kterou bylo třeba prohlédnout. Nikdo z nás neměl ani ponětí, jak velká má ampule být. Museli jsme řezat střeva na kousky a veškerý obsah promnout mezi prsty. Kráva je vevnitř plná čehosi, co se nejvíce podobá špenátu. Jedná se vlastně o výkaly a natrávené zbytky potravy. Ten smrad si ani neumíte představit. Za chvíli toho bylo všude plno a ampule pořád nikde. Do konce limitu zbývali už jen necelé dvě minuty, a zatímco jsem se bezcílně prohrabával hromadou výkalů, napadla kolegu spásná myšlenka. Strčil tuhnoucí krávě ruku zezadu do dělohy až po loket a na jeho tváři se objevil vítězný úsměv. Po vytažení zamával nad hlavou nazelenalým pouzdrem. Rychle ho otřel o trávu od největších nečistot a po rozšroubování nahlásil koordináty následné skupině, která okamžitě vyrazila na označené místo za splněním svého úkolu.