"Tak rychle ať to stihneme", řval kolega. Do konce limitu zbývalo necelých sedmnáct minut a my jsme s hledáním ampule ani nezačali. Bylo třeba trup krávy otevřít. Dva jsme leželi na krávě a tlačili jí tělo k zemi. Díval jsem se, jak kolega vráží do břicha útočný nůž a snaží se provézt dlouhý řez. To ale nešlo. Dodělávající kráva šíleně bučela a celým jejím tělem jí probíhaly silné křeče, které činily její svaly pevné, jako z ocele. Nůž nešel buď vůbec zapíchnout, nebo ho naopak svaly tak sevřely, že nešel zase vytáhnout. To bylo strašné. Vnímal jsem vlny bolesti probíhající zvířecím tělem. Ačkoliv jsme byli cvičeni přijímat cizí bolest bez emocí, utrpení krávy mě skutečně deprimovalo. Rychle ve mě bojovaly dva stavy. Smysl pro povinnost a splnění bojového úkolu se mísil s pocitem sounáležitosti s umírajícím tvorem. Nechtěl jsem projevit slabost před instruktory a ostatními členy jednotky, ale nakonec mě to přemohlo. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěl udělat, bylo rychle ukončit utrpení toho zvířete.