Jediné, co jsme mohli použít, byly útočné nože, které jsme měli všichni u sebe. Vytáhli jsme je a začali pomalu obstupovat krávu. Na povel "TEĎ!", jsme se na ni všichni tři vrhli. Chtěli jsme ji rychle ubodat, ale v praxi to nebylo tak snadné. Hned po první ráně kráva pochopila, že jí jde o život. V životě bych nevěřil, že tak tupě vyhlížející zvíře může projevit tolik inteligence a bránit se s takovou vehemencí. Prudce vyskočila a ve vzduchu se otočila o stoosmdesát stupňů. Jednoho kolegu tím srazila na zem a druhý přišel o nůž, který zůstal vězet v ráně mezi žebry. Druhý pokus dopadl stejně a navíc nás kráva začala ohrožovat i pomocí rohů. pochopil jsem, že tento úkol nebude rozhodně taková sranda, jak jsem předpokládal. Chvilku jsme bezradně pobíhali okolo lehce zraněné krávy, která divoce vyskakovala, vyhazovala kopyta a snažila se nás nabrat na rohy.

Při jedné z dalších výcvikových akcí

jsme byly rozděleni na tříčlenné skupinky, které měly plnit samostatné úkoly, avšak v rámci jednoho velkého cíle. Úspěšné zvládnutí úkolu bylo vždy nutné pro započetí plnění úkolu skupiny následující.
Moje skupina byla vylosována k zahájení celé akce. Všechny skupiny převezli náklaďáky na malou louku uprostřed lesa, odkud se mělo začínat. Tam stála strakatá kráva, přivázaná dlouhým lanem k jednomu z krajních stromů. Instruktor nechal nastoupit nás tři a sdělil nám úkol. Kráva má někde ve vnitřních orgánech ukrytou malou plastovou ampuli s papírkem, na němž jsou napsány koordináty pro následující skupinu. Aby mohla skupina, nastupující po nás na určené místo vyrazit, musíme my jakýmkoliv způsobem z krávy tu ampuli vyjmout a koordináty jim sdělit. Na to máme limit třicet minut. V první chvíli jsme nechápali, co se po nás chce. Proto jsme pokládali upřesňující otázky. "Můžeme tu krávu zabít?" Hlavní instruktor se na nás chvíli díval a pak bezbarvě prohlásil."Se ztrátami se počítá." Bylo to jasné. V tu chvíli mě taková představa ani moc nevzrušovala. Šlo prostě o splnění úkolu podle zadání. V tu dobu jsme za sebou měli již značnou část výcviku, který obsahoval i velmi tvrdé prvky podobného ražení. Už jsem zabil, oškubal a snědl holýma rukama syrového holuba a neudělal jsem to z frajeřiny, ale z hladu. "Tak o co jde?"

Jako druhý

a také velmi silný zážitek chci uvézt věc, kterou jsem tady v "civilu" ještě raději nikomu nevyprávěl. Dodnes mám z celé příhody velmi smíšené pocity. Pokud někdo nevíte co znamenají smíšené pocity, tak je to přesně ten stav, jaký pociťujete, když se zabije vaše zlá tchýně ve vašem novém autě.
Na veřejnost probleskují správy, že při výcviku Specnaz se často používají zvířata, která trpí a jsou zabíjena. Pravdou je, že se zvířata používají pouze vyjímečně, ale skutečně většinou nakonec umírají. Vždy to však má zcela specifický účel a rozhodně není žádná smrt bezvýznamná.

Jako ve snu jsem zahlédl vytahovanou várnici a papírovou krabici se sklenicemi. Taky jsem si jednu vzal a instruktor mi nalil dávku chcánků velkou naběračkou. Sklenice byla vrchovatá a trochu se mi vylilo i na ruku. Díval jsem se na sklenici proti zapadajícímu slunci. Ve žlutavě oranžové tekutině plavaly kousíčky sražené krve, ale nebylo jich zas tak moc. Dále tam bylo cosi, co připomínalo malilinkaté kousíčky tvarohu. Uprostřed sklenice se volně vznášel kus velkého plivance. Nevím proč, ale připomněl mi syrový vaječný bílek.
Necítil jsem vůbec nic, žádná radost z dokončené disciplíny, žádný odpor z dávky moči v mé ruce. Prostě nic. Zadržel jsem dech a začal pít. Kupodivu to nechutnalo zas tak špatně. Něco jako studená a odporně přesolená polévka. S každým polknutím se do mě dostávala zvláštní myšlenka. Zjistil jsem, že pokud opravdu chci, dokážu všechno co budu chtít. Nic pro mě není a nebude problém. Veškeré mantinely, které bych kdy nemohl překonat si postavím jenom já sám. Pokud si je nikdy nepostavím, dokážu prostě cokoliv. Toto poznání přišlo tak nějak samo a rozhodně jsem z něj nebyl nikterak rozradostněný. Prostě jsem si to uvědomil, chladně zkalkuloval. Dopil jsem zbytek moči a šel vrátit prázdnou sklenici. V tu chvíli jsem si připadal neporazitelný. Celý uplynulý den bych označil jako zlomový, v němž jsem se hodně naučil.

Ani nevím jak,

ale přišel večer. Tak nějak napůl jsem vnímal, že mi instruktor blahopřeje k úspěšnému zakončení celého dne. Ani jsem si nevšiml, že dva lidé zůstali na trase (vyčerpání) a jednoho diskvalifikovali při kontrole (dehydratace). V tu dobu jsem už viděl pouze černobíle a "tunelově". Hlasy ke mě přicházely jakoby z velké dálky. pomalu jsem se procházel po place, zatímco instruktoři vyplňovali tabulky s našim hodnocení a konečný verdikt psali i do našich průkazů. "Je to dobré, prošel jsem." Hodnocení uspokojující, jen komentář mé kondice - "na sračku". Jako obvykle.

Pak začaly hodiny

pomalu ubíhat a spolu s absolvovanými překážkami narůstala i únava. Rozhostil se ve mě ten známý pocit letargie a otupění při dlouhotrvajícím výkonu. Vše se smrsklo jen na základní myšlenky: makat, pít, makat, pít a občas chcát. Nikdy bych nevěřil, kolik může dát přemáhání na povel se vyčůrat a jakou zvířecí radost ve mě dokážou vzbudit ty dvě deci čuránků, které ze sebe dokážu vypudit ve chvíli, kdy se čtyři instruktoři čumí na můj (v tu chvíli již miniaturní) penis a čekají co z něj vyjde. Málem jsem ani neregistroval fakt, že instruktoři občas do várnice mohutně uplivli. Někdo jen sliny, jiný i hleny, "vytažené" až někde z paty.

No, nakonec jsem si řekl, že budu dělat vše co ostatní. Večer je ještě daleko a pak se uvidí. Akce začala a my začali makat. První hodina byla krušná a na nepříjemnou epizodu jsem skoro zapomněl. Pak přišla první krátká přestávka a instruktoři vytáhli várnici. Stál jsem v řadě jako jeden z posledních s rozepnutým poklopcem. Když jsem přišel na řadu, byla na dně várnice již pěticentimetrová hloubka žluté tekutiny. Rozkročil jsem se a snažil se myslet jen na to, abych se prostě vyčůral. Šlo to hůř, než jsem čekal. Z várnice stoupal teplý smrad z něhož se mi dost navalovalo. Nakonec jsem čůrat začal a abych se vůbec trefil musel jsem se do várnice podívat. No šok! Jeden s kolegů se na předchozí překážce docela slušně narazil v rozkroku a tak trochu krvácel do močové trubice. Snažil jsem se svým proudem moči srážející se kousíčky krve alespoň trochu promíchat. Nešlo to. V hlavě mi hučelo, ale těžko říct zda po fyzickém výkonu, nebo jen kvůli psychickým problémům. S velkým odstupem času bych svůj vnitřní stav možná popsal právě jako to básnické přetavování charakteru a lámání zažitých etických pravidel.

Občas jsem zachytil podobně vyplašené pohledy, ale nikdo se neodvážil přímo zeptat, zda nás velitel třeba jen tak nehoupe. Chvilku jsem se touto nadějí bláhově chlácholil, ale pak mi došlo, že instruktoři žertují v podobných věcech jen málokdy. Ta myšlenka mě zcela ovládla. Skutečně jsem si tu situaci nedokázal představit. "Přece nejsem prase! To po mě nemůže nikdo chtít!" Hlavou mi probleskla i myšlenka, že bych se na celý výcvik prostě vykašlal. Přišel jsem sem přece bušit, "být tvrtej". Rambo ani Steven Segal přece taky nikdy v žádném filmu cizí chcánky nepijí. Tak o co jim do pr...e jde!!!!! V celém těle jsem pociťoval třes, který jsem nedokázal ovládnout. To, co zažívala moje psychika, bylo skutečné utrpení. Vážně si ten pocit do teď pamatuji a mohu vám zaručit, že do tohohle článku skutečně patří. Je to text o krutosti a pro mě to kruté bylo.

Pak nám hlavní velitel

této akce s potutelným úsměvem sdělil. "Chlapi, na konci dne tu várnici společně pěkně vychlastáte, aby jste tak oslavili úspěšné složení první velké zkoušky." Málem jsem se vyvrátil. Úplně jsem cítil, jak se mi obrací žaludek naruby. Nenápadně jsem přelétl pohledem všechny členy naší skupiny a zkoušel si představit, že večer budu muset pít jejich chcánky. Můj stav se blížil skutečné panice. Viděl jsem "Azbesta", velkého Maďara, který, jak jsem viděl ve sprše, měl pokryta celá záda velkými trudovitými vředy. Za ním stál Ali, nepříjemný Arab s nedávno vyléčenou kapavkou či jakým hnusem, jehož penis měl na sobě ještě stále stroupky, jako šupiny hada. A nebo třeba Boris, mohutný Rus, který přišel do styku s vodou jen když spadl z kladiny do vodního příkopu. Jeho nechuť k mytí byla známá. Večer na světnici nás vždy štval tím jak chodil kolem nás jenom ve slipech s rukou mezi nohama a drbal si koule. Vydávalo to nepříjemný šustivý zvuk, jako když o sebe šolícháte dva smirkové papíry. Takových típků tam bylo ještě pár.

Nikdo nechtěl skončit dehydrovaný. I když se jednalo pouze o cvičení a postupoval s námi i lékař nebezpečí bezprostřední smrti tedy nehrozilo. Přesto by se posuzovalo dopuštění stavu dehydratace u konkrétního vojáka jako jeho vážný kázeňský přestupek a buď by získal záporné body do svého hodnocení a nebo by byl z této cvičné akce diskvalifikován. Pak by ji musel znovu opakovat s jinou skupinou, po čemž nikdo netoužil.
Hned na začátku cvičné akce, jsme byli informováni, jak se bude případný stupeň dehydratace kontrolovat. V džípu se poveze velká várnice, do které budeme muset všichni povinně každou hodinu močit. Instruktoři budou pohledem kontrolovat barvu moči jednotlivých vojáků. Tmavá barva moči je neklamnou známkou nastupující dehydratace. Při jejím zjištění se odebere vzorek do šampusky a lakmusovým papírkem se rychle zjistí koncentrace moči. Přestoupení určité, předem dané hranice znamená "trestňáky" nebo rovnou diskvalifikaci.

To co nás při této konkrétní zkoušce nejvíce ohrožovalo, byla dehydratace. Neustálými přesuny vlastně docházelo k dlouhodobé aerobní činnosti, provázené silným pocením. Museli jsme tedy dodržovat přísný pitný režim. Prostě se snažit o stálou hladinu vody v organismu. V praxi to znamenalo neustálé pití vody z polních lahví, které jsme si vyměňovali na častých stanovištích. Pití bylo o to těžší, že po několika prvních hodinách vyčerpávající činnosti se zcela vytratil pocit žízně a tak jsme se museli k pití přímo nutit. Bylo to také způsobeno silným pocitem vnitřního nepohodlí po zaplnění žaludku vodou, což po určitých náročných činnostech vedlo některé slabší jedince (včetně mě) až ke zvracení. Sice jsem při neustálém poklusu instruktory už moc nevnímal, ale snažili se nám z vedle jedoucího UAZu (ruský džíp) dělat megafonem osvětu a tak mi přece jen něco v paměti uvízlo. Pokud prý ve skutečné delší akci, ať je sebenebezpečnější, zapomeneme doplňovat tekutiny a minerály, dojde k dehydrataci, zhoustne nám krev a podstatně klesne naše výkonnost. Další stupeň dehydratace již může znamenat mdloby nebo dokonce infarkt, což si elitní voják v boji rozhodně nemůže dovolit. Proto jsme často pili, pili, polykali tabletky soli a znovu pili.

Snad první,

opravdu nepříjemnou věc při výcviku jsem prožil při první větší bojové prověrce. V podstatě šlo o celodenní akci, kdy jsme měli zdolávat různě těžké překážky a plnit úkoly, proložené spoustou přesunů. Podružným cílem byla samozřejmě prověrka fyzické kondice, překonávání strachu z výšek a uzavřených prostor, ale i ověření schopnosti plnit stanovené úkoly v režimu silné únavy a stresu. V podstatě se jednalo o postup obrovskou překážkovou dráhou, roztaženou v rozsáhlém a komplikovaném terénu. Jak sdělili instruktoři, hlavně však jde o to, abychom se naučili i při náročné a dlouhotrvající činnosti kontrolovat stav svého organismu a respektovat jeho potřeby. Každý člověk se totiž dokáže krátkodobě vybudit k neuvěřitelným výkonům, ale vojáci speciálních jednotek jsou učeni podávat takové výkony dlouhodobě a hlavně tak, aby nedošlo k poškození jejich zdraví.

Z hlediska vnímání krutosti je velmi podstatná neustálá psychická zátěž, které jsou adepti při výcviku podrobováni. Někdy to až hraničí s morbiditou. Právě permanentní útok na psychiku osobně považuji za tu nejvíce zatěžující a krutou součást bojové přípravy Specnazu. Některé věci zasáhnou vnímání jedince s takovou silou, že jsou schopny zcela přebudovat, nebo podstatně pozměnit jeho charakter. Ano, můžete to nazývat vymýváním mozků, ale u speciálních jednotek se vžil spíše slogan "přetavování charakterů". V příkladech nebudu snad ani zmiňovat popis tvrdého výcviku, hodiny nevyspání, vyčerpání, deprese, stres, zimu a jiné chuťovky. Tyto vjemy jsou stejné všude ve světě a neodbytně patří ke každému kvalitnímu výcviku ať už armádní, policejní, nebo teroristické provenience. Dávat na odiv tyto prožitky může snad jenom chudák, toužící po obdivu, který evidentně nepochopil cíle speciálního výcviku. Skutečný bojový profesionál o podobných věcech mluví jen zřídka, protože je většinou přijme jako zcela běžnou, potřebnou a časem i zcela stereotypní součást svého života.

Jak už jsem na začátku řekl,

výcvik klade obrovské nároky na člověka jako jedince a neustále přináší tvrdé šoky, které je adept nucen vstřebávat. Oproti běžně rozšířeným názorům není však naprostou prioritou super fyzická kondice. Nabušení svalovci, jak je můžeme vidět v akčních filmech, nejsou cílem výcviku, ale spíše jen jeho vedlejším produktem. V éře moderních palných zbraní, kdy je na bojišti každý voják vyzbrojen výkonnou automatickou zbraní s dostřelem několik kilometrů, se přece jen fyzické rozdíly poněkud stírají. Samozřejmě, že čím lepší má voják kondici, tím kvalitnější a déle trvající výkony může podávat. S velkou mírou nadsázky se však dá říci, že nadprůměrná kondice slouží vojákovi speciálních sil pouze k přesunu svého nejcennějšího vybavení na místo akce. To nejcennější vybavení je vojákův mozek. Právě na něj je zaměřena největší část výcviku. Obrovské množství informací, které je nucen voják specnazu vstřebat a následně umět prakticky uplatnit je nesrovnatelně vyšší, než jakákoliv míra fyzických útrap a vojenského drilu. Myslím, že právě já jsem toho klasickým příkladem. Při své výšce 182 cm vážím pouze 75 Kg a stěží zvládnu udělat více jak čtyřicet kliků na jeden zátah. I přesto jsem postupně splnil kvalifikaci některých bojových odborností a získal i oprávnění působit jako instruktor v oblasti taktiky přežití.Vím, že mnoho lidí neuznává argumenty, které znám jen jaksi z doslechu. Bohužel v současné době nemohu popsat žádné své praktické bojové zkušenosti, jelikož bych si tím mohl přivodit trestní stíhání. Proto v dalších odstavcích popíšu některé čistě osobní zkušenosti s "krutostí" při výcviku, jak jsem měl možnost je prožít.

Na ta slova

se voják s obrovským přemáháním zvedl a celá jednotka se skutečně vydala na pochod. Večer dorazila bez dalších ztrát na základnu a zraněnému vojákovi se dostalo odpovídajícímu ošetření a transportu do polní nemocnice, kde se po čase bez následků uzdravil.
Historek o Tarzanovi jsem vyslechl spoustu a nemělo by smysl je zde všechny popisovat. Mám k němu obrovský respekt, jelikož mě hodně naučil. Nedokážu nezaujatě ohodnotit všechny jeho činy, tím spíše ty kruté. Chtěl jsem jen poukázat obrovský rozdíl mezi situacemi, kdy je svévolně páchána krutost pro její podstatu jako prostředek něčího potěšení a nebo páchání krutých činů, které však mají určitý smysl.

"Teď mě kamaráde dobře poslouchej. Vrtulník ti v žádném případě nezavolám! Mudžahedýni slyšeli výbuch a teď nás určitě pozorují z okolních kopců. Taky vědí, že máme zraněného a že ho budeme chtít evakuovat. Jen proto na nás ještě nezaútočili! Budou chtít dostat naši mašinu erpégéčkem (reaktivní protitankový granát). Nezlob se na mě, ale vrtulník a piloti mají větší cenu než ty a proto je nezavolám. Taky tě tady nemůžu nechat. Po našem odchodu by tě zajmuli a věř mi, že by tě přinutili říci všechny informace, co znáš. Jsi opravdu těžce zraněný, ale medik říkal, že nemáš zasažený žádný vnitřní orgán. Rány jsme ti ošetřili, jak to jen šlo. Takže pokud můžeš, zvedni se a jdeme domů. Kluci tě budou střídavě podpírat a když mákneme, budeme večer na základně. Mám tě moc rád chlapče, takže jestli jít skutečně nemůžeš, rovnou teď ti podříznu krk, abych tě ušetřil většího utrpení od těch psů."

Na jedné z dalších akcí aktivoval jeden z průzkumníků položenou nepřátelskou nástrahu. Následný výbuch rozhodil po okolí spršku střepin, z nichž několik průzkumníka zasáhlo do boku. Po rychlém ošetření začal zraněný upadat do šoku. Všem bylo jasné, že akce jednotky tímto skončila. Teď šlo o to dostat zraněného do bezpečí základny. Tarzan se nechal od medika podrobně informovat o zdravotním stavu zraněného a pak si k němu poklekl. Téměř otcovsky ho pohladil po tváři a tichým klidným hlasem říkal.

"Kdokoliv z vás kluci mě může po návratu do kasáren udat. Já to nezapřu. Ale jedno vám slibuji. Vyskytne-li se v této jednotce v budoucnu další takový případ, potrestám viníky vždy stejně!" Pak jako preventivní kolektivní trest nechal všechny své vojáky odevzdat veškeré nesené potraviny na jednu hromadu uprostřed návsi a předal je jako satisfakci staršímu vesnice (něco jako náš starosta). Nikdo z vojáků se neodvážil nechat si ani sušenku, i když na základnu jim zbývali ještě dva dny pochodu náročným terénem. Možná bude pro někoho s podivem, že po návratu Tarzana nikdo neudal, ale naopak si získal u podřízených obrovský respekt.

Za několik dní

se celá Tarzanova jednotka přesunula do malé horské vesnice, ležící v druhém údolí. Všechny kamenné chýše byly prověřeny zda náhodou neskrývají známky vojenského využívání. Poté část vojáků prověřovala i okolí a zbytek na střídačku odpočíval. Najednou zaslechl Tarzan přidušený výcvik, někde z konce vesnice. Natáhl samopal a šel se tam podívat. Zanedlouho se vrátil a vedl před sebou dva vojáky z jednotky, kteří oba krváceli z ran v obličeji. Dovedl je na malou náves a postavil k blízké zdi. Poté informoval ostatní přihlížející vojáky. "Tito dva vaši kamarádi právě vzadu znásilňovali místní děvče. Ve své jednotce chci mít pouze tvrdé a nelítostné bojovníky, ale nestrpím zde prasata!!" Poté oba zastřelil krátkou dávkou ze samopalu. Pak ještě dodal.

Za nějakou dobu

se vrátili průzkumníci a potvrdili zajatcovi informace v plném rozsahu. Po vyslechnutí hlášení přešel Tarzan beze slova k zajatci a pistolí mu prostřelil hlavu. Poté určil čtyři vojáky, kteří jej měli za úkol pohřbít. Tento čin se snad nedá popsat jinak než bestiální a odporující snad všem válečným konvencím. Přesto je mučení zajatců při válečných operacích celkem běžná praxe, které používají prakticky všechny armády východu i západu. Jen zasvěcení vojáci vědí, že metody efektivního výslechu se i dnes vyučují u speciálních jednotek, které jsou při bojových operacích určeny k získávání informací. V tom není rozdíl mezi Specnaz a Special Forces. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale je to prostě fakt.

Tarzan

zajatce obešel a vylil mu trochu kyseliny na obnažené břicho. Ten začal nejdříve nelidsky řvát a pak i odpovídat na pokládané otázky. Vydrželo mu to však jen chvíli než opět dokázal zvládnout největší bolest. Pak většinou zvrátil oči v sloup a začal zpívat nábožné písně. Další nalití kyseliny na vznikající prohlubeň na jeho břiše ho však vždy vrátilo do reálu. Již velmi rychle a ochotně odpovídal na veškeré pokládané otázky, zatímco ruští vojáci fascinovaně sledovali, jak mu na břiše vaří maso.
Poté, co se Tarzan dověděl vše potřebné, přestal se věnovat zajatci a poslal několik vojáků prověřit získané informace a najít další popsané sklady a úkryty. Ostatní vojáci zatím v tichosti vyčkávali a zajatci, který opět tiše zpíval, už nevěnoval nikdo větší pozornost. Ještě jednou se však k němu obrátili oči všech, to když se ozval zvláštní dutý praskavý zvuk. To se zbytková kyselina prožrala až přes břišní stěnu a zasáhla střeva. Jejich kličky se, po styku s kyselinou začali prudce nafukovat a následně i vybuchovat Jejich obsah vzápětí vystřikoval do víc jak půlmetrové výše.